30/12/2010

Hogo Fogo Nydrle!


Sláva nazdar výletu, nezmrzli jsme už jsme tu! Ano, vrátili jsme se z hor, ještě teď máme plíce plné horského vzduchu. Kdyby nás nějaký příslušník vyzval, určitě bychom mu nějaký nadýchali. A jak jsme se měli? Báječně! 





Odjezd jsme stanovili na pátek. Dáša měla ten den od rána dobrou náladu, která jí vydržela až do odpoledne. 





Navíc Michal povolil všem schizofrenikům vzít si své přidružené osobnosti, především pokud nebudou vyžadovat další postel nebo klec navíc. Takže nás nakonec vyrazilo něco kolem 20, plus mínus 4, k tomu tři psi a dvě bedny jídla a pití. 



Jen co nám to pracovní povinnosti dovolily, vyrazili jsme a zařadili se poslušně do fronty pátečních výletníků. Někteří měli štěstí a vyhnuli se zácpě, jiní měli smůlu, protože měli čtyřkolku a mobil. Antonín je hodný chlapec, s weby to umí, ale řídit ho nikdo předtím nikdy neviděl. Teď už víme proč. Ve chvíli, kdy některá auta parkovala před restaurací v Rokytnici, část z nás ještě kroužila kolem objezdů na Černém mostě a doufala, že se Antonín nějak vyhrabe ze zamrzlého kanálu. 





Ivanka se mezitím v Rokytnici modlila, aby se stal zázrak. Nebudete tomu věřit, ale Antonín se nakonec vyhrabal. Je to světice. Amen!






Při té příležitosti nechal Peter ze svých sýpek nakrmit všechny chudé a hladové. Když jsou ty Vánoce…a všechna auta mohla konečně vyrazit směrem na severní točnu.




Nakonec to dobře dopadlo, na místo určení dorazili všichni. Nejsme přece žádné lamy a sníh nás nerozhází. Všichni bychom to k chatě vyšli s plnou horskou i bez rolby, když už ale přijela (dvakrát tam a zpátky), byla by škoda ji nevyužít. 




Rolba se na svahu nakláněla do všech směrů a v naději, že přežijeme, nás udržovala jen Ivanka, která opět přešla do stavu transcendentálního rozjímání a hlubokého poznání. Možná je vyvolala změna klimatu, možná rokytnická dršťková polívka. Jízdu jsme ale přežili všichni. 





Dorazili jsme na chatu Skácelka, kde nás provozní Boban s klidným výrazem uvítal slovy: „Kdo se neskácel na Skácelce, jakoby tu nebyl!“ Paráda! Konečně jsme vyrazili někam, kde nás po první noci nevyhodí a kam se případně budeme moct napřesrok vrátit! 




Obsadili jsme stoly, všichni jsme měli hlad. Hlavně teda Peter a Milan se těšili na nějakou pořádnou baštu. Tak co, bude jídlo? A hádejte, jak to dopadlo… 




„No jasně kluci, je to už připravený!“ Michal ZAS objednal jídlo. ZAS pro všechny. A ZAS to byla BAŠTA! Takže ještě jednou, DÍKY, Michale! 



Postupem času se do krve většiny z nás dostával vysokohorský vzduch a přestávali jsme se kontrolovat. To jsou ty chvíle, kdy se ukáže, jací všichni doopravdy jsou… 


Šárka by prý chtěla být naše agenturní moucha. Všude všechno oleze, prozkoumá a nic nenechá na pokoji, do všeho musí vidět! Kdyby tak měla těch tisíc očí… 




Ehm, Mirek se vybarvil. Upjatý lord Mirek von Kreihaunkoff si potrpí na etiketu. Neunikne ani smítečko nevhodného kódu a celý večer nás napomínal, ať se nehrbíme a nemluvíme jako lůza. 



Lenka, ta ještě do ničeho moc nevidí, ale třeba jí to brzy odroste. 





Počkejte, tohle u nás taky pracuje? 




Howee nerad chodí po povrchu, radši se pořádně zanoří a jde do hloubky. Nebo je ta hadička…to snad…Havaš!!!




Štěpán neříkal nic. Prý začne mluvit až od ledna. Těšíme se! 




Zato Dáša vyprávěla, jak si prý jako malá chtěla otevřít školu špulení, ale pak jí to vyfoukla Agáta Hanychová. To jsou osudy.




Ale pořád je na tom ještě dobře. Co má dělat třeba Zdeněk? Narodit se jako preclík… 




Každopádně Michalovi to nedalo spát. Špuloškola? To je nápad! Na ubrousek si začal vypisovat první byznys plán. 




„Michale neblbni, my kluci ze Slovenska víme, jak na to. Na holky musíš takhle hodit oko a pak to jde jedna dvě!“ 




Bez komentáře. (Ale byl to Antonín.) 




Někdy po půlnoci se začalo trsat. Teda Veronika začala. „Dyť to je přece Capoeira Mandelaaa!“ 




„Dobrá capoeira!“ 




… 




„Hmm, hodně dobrá capoeira!“  




Klára típla cigaretu o vánoční dekoraci a suše prohlásila: „Cože? Takže taneček, jo? No dobře, jak chcete…“ 




„Nyyydrlee! Ke mně,“ zaječela, až zabzučely okenice. „A dejte tam tu mojí! A fofrem!“ 




Z repráků zařval Standa Hložek a na parketu se seběhly skoro všechny holky z naší školky. A už to jelo…a nezůstalo to u té jedné.




Koukej koukej duhový sál,

koukej koukej duhový bál!

A na tom bále chybí král!
 (což nebyla tak úplně pravda) 

„A jedeme! Všichni!“ Do rána bylo času dost. Duhová víla nepotřebuje až tak moc spát… 



Když dozněly Zvonky štěstí, bylo jasné, že je čas jít na kutě, ještě dřív, než se ukáže Jóžin z Bažin. 


Většina už zabírala, když Dana začala hulákat po chodbách: „To jsem vážně přijela jen s tou igelitkou?! Ale kde mám spacák a psí žrádlo?!“ „Kristova noho, Dano, jsou tam peřiny a najíme se v restauraci, běž už spát,“ ozvalo se z jednoho pokoje…že jsme ji neposlali autobusem někam do Letňan, fakt. 




Ráno jsme se probudili do krásného dne a s elánem jsme vyběhli do zasněžených kopců! Zima, ziminka! 



Trochu jsme to ale podcenili. Tohle nikdo nečekal. Ach, ten městský romantismus. 




Následovala jasná volba: chata, chatička! Tady nám bude dobře, na tom jsme se shodli všichni a vytáhli jsme gril. A guláš. A pivo. A tak, vždyť to znáte. Hurááá! Zábavy kolem chaty stejně bylo dost. 




Třeba Kejk se věnoval vysokohorské romantice a vydlabal pro Kláru sněhové srdíčko. Kdo umí, ten umí! 


 

Michal šel trénovat skoky do vody, po Vánocích jede k moři.




Jiní byli rádi, že se udrží při životě. Milan má prý zimu rád. 



Ale asi trochu míň než Tondis, který zvládne na sněžném prkně kromě jízdy i různé skočky, otočky, prostě všechno! 




Antonína ze zimní idylky vyrušila jenom divná postava ležící v závěji. „Hele? Co se to tam plazí v tom sněhu? To je zase Michal? Tak ho někdo zavolejte, ať nám nepřimrzne k vleku.“



Michal se zase zapomněl. Od té doby, co jsme koupili nový fotoaparát, myslí si, že je elitní špion nebo spíš agenturní paparazzi. Pořád se někde schovává a potají nás fotí. Potutelně se u toho směje a vyhrožuje, že ty fotky zveřejní, jestli nebudeme pracovat přesčasy. Vážně, občas máme pocit, že se zbláznil. 




„Michale, my tě vidíme a máš nandanou krytku! Nech toho a pojď si radši dát svařák,“ zařval na něj Milan. 




Na svařák se Michal chytil a začal se k nám přibližovat. Pomalu, opatrně a nedůvěřivě.



„Tak tady ho máš, já jen ochutnám, jaký to je, nemusíš se bát, nejsou v tom žádný prášky na spaní, tak jako minule,“ říkal Milan, když mu podával hrníček s vínem. 




Michal pomlaskával a pochvaloval si výtečný svařák. My všichni jsme se zase těšili, že ho to přejde a hlavně, že brzy usne a bude klid. 




A taky že jo, Michal přišel k sobě a zase jsme byli všichni kamarádi. 




Verča potom vyprávěla, že si nečistila zuby od neděle, prý jí tak neomrzají dásně, když je zima. Ale co, Dáša ji má ráda i tak, především v létě. 




To už bylo na Zdeňka trochu moc, fistulí zaječel, že na to s*** a že jede domu, sbalil si kufry a svahem odešel do Rokytnice. No co, zítra ho najdeme spát na parkovišti před autem, třeba do té doby trochu vychladne. Jinak se odsud stejně nedostane. 



To už byl čas jít spát. Antonín spolkl slunce, že prý nám ho vrátí ráno (jestli o něj teda někdo bude stát) a šli jsme dovnitř.





Volně jsme navázali na předchozí večer. Průcha si přátelsky povídal s Bárou. Je u nás nová, tak ji Pepa zasvěcoval do všech triků, firemních postupů a tak. 





Bára se učí rychle! 





Upřímně, ten večer jsme toho moc nevydrželi a šli jsme spát ještě před půlnocí. Jen Klára zase ponocovala, prý, koukejte, se mnou si píseň broukejte…no, tak dobrou noc Kláro! 




Druhý den jsme se sbalili, najedli, napili a odjeli. To byl víkend, těžko popsat těch přibližně tisíc hodin, které jsme tam společně strávili. Prostě hory! 




Každopádně provozní Boban měl pravdu. Kdo se neskácel na Skácelce, jakoby tam nebyl. Půlka si to odbyla v pátek večer a druhá až následující týden. Už v neděli víc něž polovina z nás věděla, že v pondělí nedorazí do práce a následující týden jsme se skáceli postupně všichni. To byl zase výlet. Kdybyste měli pocit, že nám snad jeblo, tak máte pravdu. Ale trocha zdravého šílenství je nejlepší prevence proti předvánočnímu stresu.

A příště? To zas bude léto! Verča si bude čistit zuby a my možná pojedeme na vodu. Tak už aby to bylo!