Rozhodli jsme se, že se s vámi podělíme o dramatické momenty, které se zcela nečekaně odehrály minulý pátek. Všechno začalo už navečer. Po pracovním týdnu jsme byli jako bez duše, vyčerpaní a na pokraji šílenství. Shodli jsme se, že někam společně vyrazíme.
Tak kam pojedeme? Milan se hned ujal organizace. Vyrazili jsme do Radotína. Tam prý pořádá pražská undergroundová smetánka ilegální závody na motokárách. Jasná volba!
Dana hned slibovala, že nás všechny sveze až tam, že ví, kde to je.
Jenomže si z nás zase dělala srandu. V tu chvíli ještě ale nikdo nevěděl, čeho bude tahle pomatená grafička večer schopná a co všechno způsobí. Jinak bychom ji nechali doma nebo poslali autobusem někam do Letňan.
Když jsme dorazili k závodnímu okruhu, došlo nám, kam jsme se dostali. Nikdo s šálkou podobné té od Louie Vuittona (na obrázku nahoře), snobským sestřihem (uprostřed) nebo v převleku za kovboje (dole) nemá v Radotíně co pohledávat. Tam totiž chodí jen drsní kluci, co mají motorový olej až za ušima.
Sedli jsme si ke stolu doprostřed místního lokálu a objednali si. Někteří si dali espreso, jiní cappuccino nebo horkou čokoládu. Howee nám hned začal radit, že se máme tvářit přirozeně a hlavně si dát pivo, stejně jako všichni místňáci. No, jestli jsme do hostince u cesty uprostřed Radotína zapadli, to nevíme, ale bavili jsme se báječně.
Michal objednal jídlo, tak jsme se těšili, že se po týdnech plných hospodských blafů v kdejaké Knajpě konečně pořádně najíme.
Jak se říká, darovanému koni na zuby nekoukej. Díky, Michale!
Zdeněk mezi doušky opojného radotínského piva vyprávěl nekonečně dlouhé historky ze života.
Dana už to nemohla vydržet a začala se rozhlížet, jak se zabavit. Neposedné mládí, snadno propadne nástrahám života, hlavně v pátek.
A pak to přišlo. Najednou se objevil frajírek, kterého nikdo moc neznal. Představil se jako František a Daně hned nabídl, že ji sveze, kam prý bude chtít. Třeba jen tak, kolem dokola. Dana, nezkušená, naivní a znuděná, souhlasila.
…a byli fuč.
„Co to sakra…kluci, to nemůžeme jen tak nechat! Dyť nám ukrad´ Danu!“ Tým Nydrle Digital, to nejsou žádní usmrkanci, ale muži (a ženy) činu! V minutě se vytvořil záchranný tým a pro případ nouze i jeden tým záložní. Nikdo z nás si nepřipouštěl, že bychom Danu mohli ztratit.
Howee se chvílemi skoro přestával ovládat. Ještě, že měl helmu, mohl se zranit. Křičel, že tomu frajírkovi napíše pěkně ostrý e-mail, jen co přijde v pondělí do práce. Tohle ať si nezvyká.
Michal ho musel krotit, podle něj je třeba zachovat chladnou hlavu a jít na věc strategicky, stejně jako v kampani. Znát své cíle, konkurenci, terén…potom to jde raz dva. Mimo to si od únosce vzal mezi řečí vizitku a přidal si ho na LinkedInu, prostě ví, kde ho najde.
Seřadili jsme se do formace s Pepou na špici. Pepa totiž toho lumpa prý snadno předjede, skočí do jeho káry, sejme ho levým hákem, pravým hákem a pak, s Danou obvázanou kolem pasu, skočí saltem zpátky k sobě do auta. To jsme všichni chtěli vidět naživo, takže jsme se řadili hned za něj.
Michal a Howee, ti když se rozzlobí, tak jsou zlí, a tentokrát chtěli vidět téct něčí olej. Tůrovali plyn nedočkavostí a předháněli se v tom, kdo asi bude rychlejší.
Jediná Ivanka to všechno brala s klidem: „No co, objede s ní jedno kolo a zase přijedou sem do zatáčky, říkám vám, počkejte si, za chvíli tu budou.“ A taky že jo.
Vyrazili jsme za nimi jako dravé šelmy. Stíny se míhaly po okrajích silnic. František už v ten moment musel vědět, že nemá žádnou šanci. Bojoval ale statečně až do konce.
Souboj trval asi dvě hodiny. Především Milan jel jako vítr a nekompromisně předjížděl jednoho jezdce za druhým.
Michal jel samozřejmě taky jako vítr a dokonce i jezdci se nechávali předjíždět jeden za druhým.
Jen Rosťa se kvůli ničemu nestresoval, jel si svoje a na ostatní se ohlížel pouze výjimečně. Kdyby mu ukradli z týmu kodéra, jel by jinak, ale to nechme být.
Nebudeme to protahovat. Nakonec to nebyl Pepa, kdo zachránil Danu, ale Mirek. Vítězně ji dovedl zpátky a mumlal něco o donáškách snídaně minimálně do Vánoc. Dana se tvářila neutrálně a dělala, že nic neslyší. Nevděčnice. Zato Lenka měla radost, protože sice dojela ve všech kolech úplně poslední, ale přežila. A to se počítá.
„Jel jsem jak ďábel,“ chlubil se potom Michal. Ostatní jen přikyvovali a říkali si, že příště se tak lehce předjet nenechají. Ale to se všechno ukáže až na našem zimním teambuildingu na horách.
Asi ale chápete, že po této události jsme si řekli, že Radotína bylo dost a vrátili jsme se zpátky do Prahy. Našli jsme si teplá místečka v baru Blue Light, kde jsme se - někteří až do rána - oddávali alkoholu, tabáku a hlubokým filozofickým debatám. A samozřejmě jsme hlídali Danu, aby zas něco nevyvedla. Tak skončil náš páteční večer plný napětí a dobrodružství, dopadlo to dobře a stálo to za to…
Abychom nezapomněli, Milanovi přišel v pondělí zlatý věnec, protože radotínští ocenili, jak rychle a statečně jel, a hned ho chtěli za starostu. Milan to s díky odmítl, přeci jen ho práce v Nydrle Digital baví, naplňuje a neměnil by ani za zlaté tele z Radotína. Jen teď chce, abychom ho oslovovali Schumi a věnec sundavá jenom, pokud potřebuje projít dveřmi na balkón. Nebudeme mu to kazit, svou práci přece jen dělá dobře a s láskou.
A co se stane příště? Za dva týdny jede Nydrle Digital na hory. Nechceme předbíhat, ale zkuste uhodnout, kdo je adept na zlomenou lyži a kdo dostane sněhovou koulí?
Posts
No comments:
Post a Comment