„Dělal jsem svářeče na šachtě a o práci ve studiu se mi ani nesnilo“ aneb zpovědi kreativců z Nydrle

V průběhu posledních měsíců s námi začalo spolupracovat několik nových kreativců. Zajímalo mě, odkud se vzali, co umí a co je baví. Během krátkých rozhovorů se ukázalo, že kolegové sní o kavárnách, rozdávají cheeseburgery bezdomovcům, sbírají ceny v Cannes, studují dvě vysoké školy najednou nebo se jim podaří úplnou náhodou vdát do rodiny slavného trumpetisty.


RADEK KRATOCHVÍL – ART DIRECTOR

 
Radku, tys grafiku vystudoval?
Ano. Nejvíc mi ale dal Institut digitálních médií, což byla taková večerní škola, kde mě naučili hrozně moc z toho, co dneska umím.

S jakou technikou pracuješ nejraději?
Dělám hrozně rád matte painting, airbrushe, kompozice scén a art direction k tomu.

Tvůj vysněný projekt?
Chtěl bych dělat postprodukce do filmu. Teď třeba točíme se známými osobnostmi reklamu pro Konto Bariéry a velká část těch videí bude vznikat právě až u mě v počítači, takže na to se hodně těším.

Skoro to vypadá, že jsi měl vždycky jasno v tom, co chceš dělat.
Vůbec! V 19 letech jsem třeba odjel na rok do Irska, kde jsem vyráběl žaluzie. Nikomu jsem nerozuměl, všichni mluvili irskou gaelštinou.

Když studovanej grafik dělá v Irsku žaluzie, to je docela úlet, ne?
Tehdy jsem dělal hodně spontánních věcí. V Dublinu jsme třeba koupili 30 cheeseburgerů a rozdávali jsme je na lavičkách bezdomovcům.

To je super. Jsi hodně akční.
Asi se to tak dá říct. Miluju adrenalinový sporty, kterým se snažím věnovat většinu svýho volnýho času. Polozávodně jezdím na biku, v zimě je to freeride.

Na prkně?
Kdepak. Lyže jsou na freeride mnohem lepší. Vždycky se snažím vytipovat horu a sjet ji úplně jinudy než po sjezdovce.

 
Jezdíš sám?
Nemůžeš jezdit bez party. Když se spustí lavina a záchranáři nepřijedou včas, parťák je tvoje jediná naděje. Dva jsou proto minimum. S tím je spojeno i to, že si dopředu musíš zjistit, jestli někde to lavinový nebezpečí není a jak se vůbec bude chovat počasí. Je to náročný a nebezpečný, ale mám to rád.

Co považuješ v této disciplíně za svůj největší úspěch?
Pro mě je úspěch, když ten kopec sjedu a nezabiju se.


VÁCLAV ŠRÁMEK – HEAD OF DESIGN

Venco, ty děláš skvělý věci. Kde jsi grafiku studoval?
Nestudoval. Chodil jsem na elektro průmyslovku.

Cože?
Bavilo mě kreslit, ale ke grafice jsem se dostal náhodou. Kamarád potřeboval udělat webovky, tak jsem mu je v obýváku vyrobil. Stránky běžely a všiml si jich majitel chomutovského studia, který se mnou chtěl začít spolupracovat. V tý době jsem dělal svářeče na šachtě a o práci ve studiu se mi ani nesnilo. Vzal jsem to a dodnes jsem moc rád. Naučili mě tam hodně a já hlavně zjistil, co mě baví.

 
Dostalo se ke mně, že jsi vyhrál nějakou cenu. O co šlo?
Pracoval jsem v Ogilvy a s klukama tady z Adiktu jsme vyrobili aplikaci pro Prague Pride 2015. Jmenovala se LGBT Avatars a získali jsme za ni zlato i stříbro v kategoriích Idea i Digital.

Co tě baví, když zrovna nekreslíš?
Mám kapelu Victims, je nás tam sedm a hrajeme death metal. Tedy já nehraju, zpívám.

Máš toho docela dost. Jak odpočíváš?
Pořídili jsme si s přítelkyní pejska a musím říct, že je to super ventil. Našemu bostonkovi je půl roku, jmenuje se Skittles a oba ho milujeme, je skvělej.

(A my v práci ho taky milujeme – pozn. red.)

KRISTÝNA ŠŤASTNÁ – JUNIOR GRAPHIC DESIGNER

Týno, jak ses dostala k tomu, co dneska děláš?
Začínala jsem studiem architektury, chtěla jsem dělat design interiérů. Jenže při škole jsem zjistila, že mě víc baví kreslit a míň mi jde fyzika. Moje budovy by tedy dozajista byly krásné a navržené s láskou, ale brzy by spadly.

Co se stalo potom?
Dala jsem se na studium reklamní grafiky, to bylo bezpečnější pro všechny. Začínala jsem v Illustratoru a najednou mě bavilo vlastně úplně všechno, co jsem se ve škole učila. Mám teprve dva roky agenturních zkušeností a o to víc jsem vděčná, že mě vzali do Nydrle. Lidi tady dělaj skvělý věci, je to velká inspirace.

 
Co bys nikdy nechtěla dělat?
Nechci dělat práci, za kterou bych se styděla. Mě klient nikdy nedotlačí k tomu, že udělám něco strašnýho. Máme velký štěstí, že ty projekty jsou tady pěkný, klienti nám věří a nechají si poradit.

Jak by vypadal tvůj zamilovaný projekt?
Ráda bych udělala korporátní identitu kavárny. Taky bych se chtěla věnovat startupům – být u toho, když všechno kolem projektu vzniká.


ADÉLA KŘIŠTOVÁ – ACCOUNT EXECUTIVE

 
Adél, ty jsi k nám přišla z agentury na content?
Ano, dělala jsem při škole v Boomerang Publishing.

Takže škola hotová?
Skoro. Magisterský státnice na Karlovce mám úspěšně za sebou, už mi chybí jenom diplomka, tu teď dopisuju po večerech. 

Prozradíš obor?
Vybrala jsem si výtvarný umění se zaměřením na vzdělávání. Máme ateliéry, hodně kreslíme, děláme vzdělávací programy pro galerie.

Co tě tady baví nejvíc?
Úplný start nových projektů. Když můžu být u realizace, sledovat, jak se ze zadání najednou začne rodit nápad, brainstormingy, focení, postprodukce. Když se z něčeho abstraktního stane něco hmatatelného. Baví mě být svědkem zrození umění ve veřejném prostoru.

Jakým způsobem vyhledáváš umění?
V průběhu celého roku jezdím hodně po výstavách. S holkama třeba vezmeme batůžek a vyrazíme na Biennale do Benátek.

Máš nějaký svůj projekt?
Můj současný projekt je rekonstrukce bytu.

To mi připomíná – ty jsi vdaná! Jak ti svatba změnila život?
Hodně lidí čeká, že po svatbě bude všechno úplně jinak. Svatba byla ten největší, nejdražší a nejskvělejší mejdan mýho života, ale žádná změna (vlastně díkybohu) nenastala, jak si spousta lidí představuje. Co mi ale změnilo život, byl vůbec příchod rodiny mého muže do života, jejich neskutečnej temperament a šílenství. Mým tchánem je totiž Laco Déczi.

DAVID BÖHM – JUNIOR SOCIAL MEDIA SPECIALIST

Davide, co nalákalo chlapce z Opavy do Prahy?
Odstěhoval jsem se kvůli VŠE – dělám tu Mezinárodní obchod na magistru a Multimédia v ekonomické praxi na bakaláři.

To druhé - co je to za obor?
Multimédia v ekonomii jsou poměrně nová. Učíme se točit videa, dělat weby, fotit, jak to chodí v agenturách. Zároveň máme matematiku, statistiku, ekonomii, finance. Je to praktický.

Takže škola tě přivedla na to, že bys chtěl dělat v agentuře?
Přesně tak. Hledal jsem něco v socialu a práci Nydrle sleduju dlouho, takže jsme si začali s Kristinou (leader social media týmu) psát na LinkedInu a zjistili jsme, že by bylo fajn, kdybych tu pracoval. Nechtěl jsem jít při škole rovnou ke klientovi a poslouchat příkazy z vedení korporátu. V agentuře máš prostě daleko větší záběr, je to různorodý a nezabředneš v jednom segmentu.

 
Když tě potkám na ulici, budeš nejspíš…
Fotit! Založil jsem si portfolio, kam dávám snímky z cest, ale i z každodenního života. A sportuju. Hrál jsem 10 let basketbal, rád běhám. V Riegrech je to super, mám to blízko domova a je tam i hřiště na workout.

Je příliš brzy ptát se na tvůj životní cíl?
Není. Mám to jasný. Jsou dva. Ten první je udělat fakt obří kampaň protkanou skrz naskrz všemi online i offline kanály. Kreativní kampaň s nápadem.

A ten druhý?
Cestování, rád bych obletěl svět. Do 40 to zvládnu, zbývá mi ještě 17 let. Jo, to bych mohl stihnout.

  
Ptala se: Lulu Perlíková
copywriter

Jsme sklidili. Jsme slisovali. Jsme vypili #vino

Jediná šance, jak vypravit Nydrle tým najednou a načas, je rezervace místenek. V patetické nostalgii z cestování vlakem se proto nejeden účastník zájezdu stihl poupravit vlastní medicínou už za monotónního zvuku broušení kolejí.

Střih. O čtyři hodiny později.

Je čtvrtek večer a na zastávce Sedlec u Mikulova šněruje 30hlavá skupina zastydlých puberťáků silnici osvětlenou pouze hvězdnou oblohou a projíždějícími náklaďáky. Bezpečí level 900.

Díky zodpovědným lidem s orientačním smyslem (navigací) se nám daří najít ubikaci. Co ubikaci. Luxusní pětihvězdu s velkolepým nádvořím stvořeným pro olympijské disciplíny. Akustický doprovod zajišťuje Monika Absolonová s kytarou a Lenka Filipová jako profesionální otáčeč stran zpěvníku Já, písnička.

Páteční ráno = shitload of bábovka featuring Ibalgin. Hlavu vzhůru, pašáci, dneska vás čeká robota. 

I přes jemnou míru utrpení se ale všichni těší jak malí. Slunce napražilo už v 10 hodin ráno okolo 25 °C a my jsme vděční za každou minutu, kterou nemusíme strávit u počítače. Proto nám i nápad, že za někoho sklidíme plody na vinici, přijde jako nejbožejší věc ve vesmíru. “Mně to teda trochu připomíná práci,” pronese osoba za keřem, načež bez známky zaváhání pokračuje v uklidňujícím odstřihávání trsů sladkých hroznů.

Pravda, co činilo celý den o mnoho dobrodružnější, byla nekonečná zásoba burčáku a zapálené vyprávění místního vinaře. „Když jdete na víno a vrátíte se domů, i manželka vám přijde daleko krásnější... Dnes máme čtyři děti.“

Po sklizení hroznů se vracíme ke sklípku, kde nasbírané víno za pomoci starodávných technologií lisujeme. Víte, kolik projekťáků je třeba k otáčení páky lisu?

Pan vinař nezapřel ani akademické sklony a otestoval naši pozornost ve vinařském kvízu. Kromě klasického A, B, C testu kvíz obsahoval i tzv. „čichačky“, které kupodivu nezahrnovaly vzájemné poznávání, nýbrž identifikaci aroma, která jsou typická pro dobré, ale i špatné víno. 

Asi největší úspěch ovšem sklidilo nasávání do koštýře, kde se ukázalo, že plíce kuřáka jsou daleko trénovanější, objemnější a výkonnější než plíce sportovce. Nebo šlo jenom o dobrou techniku sání? Kdo ví.

Nutno podotknout, že aby nás nesrazily hektolitry burčáku v kombinaci s neúnavným sluncem, místní nás pěkně hostili tradiční stravou. Domácí sýry, škvarky, pečená žebra, beraní rohy. Bylo tam všechno. (Bože, hlavně ty škvarky!)

K večeru nás (pro změnu) čekala degustace jaksi umně vystupňovaná dle zajímavosti vín. A teď se zkuste po guláši s pěti a celí ulepení a zaprášení od práce u vinice při pohledu do sklenky zmatněné burčákem tvářit sofistikovaně, neboť zrovna hledáte jiskru. Vesměs legrační pohled.

Únava se podepsala i na horkokrevných projevech mládí, které obvykle teambuildingy provázejí. Tým Nydrle neudělal na Moravě ostudu a rozbil pouze jednu jedinou skleničku a kolegu Marka Pola na cestě do Prahy.

Čau ahój.

Lulu Perlíková

copywriter

Jak vidí klienti sociální média: mýty vs. fakta

Se sociálními médii dnes běžně pracuje většina značek napříč segmenty. Facebook, Instagram, Twitter nebo

Snapchat se už staly standardními komunikačními kanály. Přesto má překvapivě nemalá část klientů pořád tendenci význam sociálních sítí podceňovat a vnímají je jako okrajový nástroj. Jejich nedůvěra vychází z hluboce zakořeněných mýtů, které buď nikdy neplatily, nebo jde o dnes již zastaralé skutečnosti. Jako agentura je slýcháme s úžasnou pravidelností skoro u každého nového klienta. Tady je pětice těch nejčastějších.

 

1       „Sociální media jsou jenom pro teenagery, my cílíme na 30+“

Sociální sítě se jen těžce zbavují nálepky médií mladé generace. Zejména Facebook už ale dávno nezajímá pouze děti a teenagery. Jeho uživatelská základna stárne. Dnes jsou podle našich zkušeností co do počtu komentářů, ochoty sdílet komerční obsah a zapojení do soutěží nejaktivnějšími uživateli Facebooku ženy ve věku 30 – 50 let. V praxi je to vidět jak u kosmetických značek, tak i v kategoriích potravin a rychloobrátkového zboží. Trochu jinak je to u elektroniky, kde se někdy vyšší měrou zapojují muži, ovšem ve stejné věkové kategorii. Tento posun nicméně neznamená, že by mladší uživatelé Facebook hromadně opouštěli. Největší sociální síť světa o tyto uživatele nepřišla ve prospěch Instagramu a Snapchatu, jen se teď o jejich pozornost a čas musí dělit.

2       „Na sociální sítě musíme dávat každý den nový příspěvek, jinak to nemá cenu“

Dychtivý přístup „čím víc, tím líp“ je mezi firmami hluboce zakořeněný. Na sociálních sítích chtějí někdy postovat i víckrát denně, což většinou není dobrý nápad. Publikovat každý den znamená být schopen 30x za měsíc vygenerovat kvalitní a relevantní (!) obsah a mít připravený dostatečný rozpočet na produkci i následnou mediální podporu. To nedokáže zdaleka každá značka. Výsledkem jsou pak zoufalé nápady promovat třeba jenom polovinu příspěvků, což má za následek snížení celkové efektivity komunikace, protože množství zasažených uživatelů je v porovnání s náklady na výrobu postu neúměrně malé. Při vysokém množství publikovaných příspěvků navíc většinou trpí kvalita produkce. Mnohem lepší je počet postů snížit a peníze ušetřené z produkce přesunout na média k promování všech postů. Při zachování rozpočtu takto jen snížením počtu příspěvků, zkvalitněním obsahu a přesnějším cílením dosahujeme během dvou měsíců zvýšení engagement rate i o 100 procent.

3     „Community management nepotřebujeme“

U social media specialistů a community manažerů, kteří připravují strategii, redakční plán a produkci jednotlivých postů bývá zvykem, že jejich práce končí vypublikováním příspěvku. Jsou rádi, že „mají hotovo“, a pak už jen monitorují a korigují reakce fanoušků. Na community management už nezbývá prostor, nebo na něj není rozpočet. Zvlášť u nově založených profilů, zejména na Instagramu, je ale nutné starat se vedle samotných příspěvků i o profil jako takový. Například interagovat s jinými, i nekomerčními profily, a proaktivně komunikovat s běžnými uživateli. Nejen těmi vlivnými, kteří si zasloužili status influencera. Tímto přístupem zásadně zrychlíte tempo růstu počtu fanoušků a uživatelů sledujících váš profil.  

4     „Místo produkce fotek na míru můžeme použít vizuály z ATL“

Facebook je stále zaplevelený spoustou nepovedených adaptací ATL kampaní. Firmy hřeší na to, že prostě napostují vizuál tak, jak ho mají, a Facebook to nějak “schroustá”. Velikost a formát neřeší, a to přesto, že jde mnohdy o tisková data. Nevadí ani to, že je vizuál plný textu, který nejde v mobilním rozlišení přečíst. Že jeden ani tři vizuály z několikatýdenní ATL kampaně rozhodně nestačí na stejně dlouhou kampaň na sociálních sítích snad ani není třeba rozebírat. Kreativní koncepty připravené primárně pro ATL pracují často se sice krásně vymazleným klíčovým vizuálem, který je v sociálních sítích nepoužitelný. Naopak ve většině případů postrádají potřebnou šíři podtémat nutných pro produkci většího množství obsahu pro sociální média.

5     „Facebook je jen doplněk, bez televize velký zásah neuděláme“

Na škole nám vždycky vtloukali do hlavy, že pokud chcete dostat značku do obecného povědomí, musíte do televize. Není to pravda. Každý známe aspoň tři lidi, kteří televizi ani nemají, a dalších pět, kteří se na ní nedívají (s výjimkou Netflixu). Zejména v rámci věkové skupiny do 30 let stoupá počet uživatelů, které v televizi už vůbec nezasáhnete. Neznamená to ale, že mezi těmito uživateli nelze udělat signifikantní zásah. Náš klient z kategorie FMSG takto na jaře uváděl na trh novou značku zubní pasty. Protože nebyl rozpočet na televizní spot dost vysoký, odlaunchovali jsme všechny produkty nové značky s využitím targetingu a podporou malé displayové kampaně pouze na Facebooku. Ano, jednalo se o specifickou kategorii produktů, ale i tak se značka stala během prvního půlroku dvojkou na trhu.

Kristina Sedeke

Social Media Manager

Článek vyšel v časopise Marketing&Media

Budoucnost obsahu webu?

Webové stránky navštěvujeme za jediným účelem – získat informace......polední menu, otevírací doba, kontaktní údaje, možnost platby kartou, kurzy měn, cena vstupného, cena paliva, odlety a přílety...

Vše vždy hledáme na jednotlivých stránkách a porovnáváme. Každá stránka ovšem zobrazuje stejné informace odlišně a některé informace ani nezobrazí. Tvoří se stránky, které jsou obsahově podobné pouze s jinou vizuální podobou. Nějaký čas tedy zabere načtení, vykreslení a především orientace v samotném obsahu stránek.

Co kdyby ovšem kromě specifického vzhledu byl obsah stránek popsán také jednotným formátem?

Formát, který by byl navržen odborníky, každému by se zobrazil v dobře známé podobě, obsahoval by jen potřebné informace a vyvíjel by se s potřebou doby. Dodržováním formátu by tak vznikly nové možnosti práce s obsahem – data z více zdrojů pro další využití by jednoduše mohl použít kdokoli a kdekoli ve svém projektu.

Obdobu známe z RSS čteček, kdy pomocí různých aplikací pro čtení těchto zpráv lze ze zadaného zdroje zobrazit stručné informace. Aplikace a vyhledávače již na podobném principu s těmito daty pracují zároveň. Například dokáží zobrazit počasí a fotografie místa s přesnou trasou na mapě včetně poplatků a dopravní situace a upozorní nás, že v době, kdy na místo dorazíme, již může být zavřeno – to vše bez nutnosti navštívení stránek poskytovatelů.

Začíná se klást důraz na efektivitu a funkčnost. Namísto snahy vizuálně zaujmout vítězí ti, kteří usnadňují práci s informacemi.

Martin Velfl
Interaction Designer

Patero dobrého e-mailingu

Jak e-mailingem zákazníky lákat a ne ztrácet? Přečtěte si pět jednoduchých zásad.

1. Předmět e-mailingu vládne

Pokud se do e-mailingu pustíte, obvykle si přejete, aby zákazník e-mail otevřel. Předmět e-mailu je taková klika od dveří. To je důvod, proč by měl být nepřehlédnutelný a tak lákavý, aby na něj adresát zatoužil kliknout. Jinak ani nedostanete šanci předvést, co pro něj máte.

Délka předmětu by neměla přesáhnout 50 znaků. To je užitečné pravidlo, které vás donutí vypíchnout to nejdůležitější. Ovšem pozor, abyste nenudili. Vyplatí se dát klice originální a nápaditý tvar. Vzbudit zvědavost.

Jak na to, ukazuje třeba předmět newsletteru jednoho domu s módou. „Vlezte nám do kalhot“ je pobídka, které málokdo odolá. Na druhou stranu „Výzva k úhradě faktury č. XY“ zákazníkovi vžene slzy do očí. A nejen proto, že má platit.

2. Pozitivně. I to negativní

Pozitivní vyznění je esencí reklamy. A e-mailingu obzvlášť, vzhledem k objemu informací, který tímto kanálem k zákazníkovi putuje. Proto by z textu vždy mělo vyznívat, že je to príma. Nebo to minimálně není tak hrozné. Ať už jde o cokoli.

Že formulace textu určuje, jak vyzní i vlastně neutrální informace, je zřejmé z následujícího příkladu:

Zpracování vaší objednávky může trvat až 2 dny.

x

  Maximálně dva dny a svou knihu sevřete v náručí!

Asi sami cítíte ten rozdíl.

via GIPHY

3. Zlaté pravidlo

Nepište toho moc. Nikdy. A než byste se opakovali, to si radši usekněte obě ruce. Cílem e-mailingu je předat informace o tom podstatném, případně probudit zájem. Ne podat ucelený přehled desetileté historie. Ať je pro vás jakkoli zajímavý.

4. Ať to není hutné

Vyhněte se hutným masám textu. Čtenáři je špatně tráví a může se stát, že vám po prvním pohledu utečou. Užitečnou pomůckou jsou nadpisy jednotlivých odstavců, které text odlehčí a zároveň pomohou v případě, že čtenář po textu pouze klouže očima. Opticky text rozbíjí i boldování.

5. Ať to není nelidské

Nikdo nemá rád, když mu píše robot. Nebo právník. I v marketingové komunikaci si můžete dovolit přiznat, že jste lidé. Formální obraty a psaní v trpném rodu („číslo bude převedeno...“) ještě nikomu na pozitivních emocích nepřidalo.

 “Fakturační doklad pro rezervaci SH55SA” nebo “Jsem faktura číslo 8956 a jsem úplně celá zaplacená“? Řekněte sami, co se vám líbí víc.