Ti z vás, kteří čtou náš blog pravidelněji, vědí, že naše agentura trpí chronickou nenažraností. Michal, ačkoliv se o nás stará v jiných oblastech pečlivě a s láskou, tuto maličkost jednoduše vypouští. Nikdo neví, jestli to dělá naschvál, aby nás udržoval fit a v dravé náladě, nebo čistě proto, že chce, abychom vypadali neduživě a naše šance na získání práce jinde byly mizivé. Minulý týden se ale vše změnilo. Vrátíme se zpátky na začátek.
Ve čtvrtek jsme si zase po nějaké době chtěli udělat hezký společný večer. Je nás čím dál tím víc a tak nám už nestačil jeden stůl, jako kdysi, ani dva či tři. Vešli jsme se k pěti stolům. To jde.
Všichni jsme s napětím čekali, co se bude dít. Michal nám protentokrát sliboval, že se vážně najíme. Objednali jsme si nějaké ty čaje do půllitru a čekali. Netrpělivost se dala krájet, ale z toho se člověk moc nenají.
„Tak co Michale, řekneme jim, ať už to donesou?“ Šárka teď řídí většinu procesů v agentuře. Má nás doslova v hrsti. Říká, že to s námi myslí dobře, ale kdo jí to má věřit?
„No tak dobře, ať se nadlábnou, jsou celí neduživí a půlka pracovala i o víkendu,“ odsouhlasil postup Michal.
Tak to teda přinesli. Každý stůl dostal košík chleba se sádlem. Jeden. Zůstali jsme koukat jako opaření. To nikdo nečekal. Kdyby francouzská paštika….ale špek?
„Hmmm, to je žrádlo!“ Jediná Polina, protože je ve zkušebce, přehrávala, jak jí ten chlebíček s omastkem náramně chutná.
Bára se začala smát, protože si nedokázala připustit, že by to Michal myslel vážně. Každý den mu pečlivě připravuje snídaně – vločky s jogurtem, croissanty s čokoládou, chlebíčky se šunkou, chlebíčky se zeleninou…a teď jí Michal podstrčí suchou kůrku? Bára začala tiše vzlykat. Některá životní zklamání přijdou ve chvíli, kdy je čekáte nejméně.
Kuba měl chuť se zvednout a odejít: „Kdybych chtěl k večeři chleba se sádlem, zůstal bych doma.“
Dana se začala červenat. „Sádlo. To je fakt trapas. SÁDLO. Neuvěřitelný. Fakt s váma už nikam nejdu.“
„Z jídla nebude nic, jdeme pít,“ Ilja do sebe hodil drink a objednal si 3 další. Alkohol prý léčí bolest. Nikdo mu nemohl nic vytknout.
„Tohle je jako u vás normální?“ ptal se u vedlejšího stolu jeden z těch šikovnějších externistů.
„Bohužel,“ musel mu odpovědět Antonín.
„Tak tu smlouvu na HPP skartujeme, jo? Na to, abych u vás pracoval, se mám moc rád. Zdravotní důvody.“
„Jasný.“ Nemělo smysl odporovat.
Nejsmutnější ze všech byl Štěpán: „Já jsem se ale vážně těšil. Fakt. Víc než na Vánoce. Víc než na promoci, víc než na spuštění dalšího webu.“
Lenka se dopálila, napřáhla se a začala Michalovi vyhrožovat, že jestli neobjedná něco, co se dá jíst, tak se plochy její ruky a jeho tváře setkají. Vzpoura!
Netrvalo to dlouho a pod pohrůžkou násilí a použití sociálních sítí revolucionáři vyhráli. Michal nakázal donést jídelní lístky a tvářil se, jakože si můžeme dát COKOLI. Všichni pokřikovali radostí: Jídlo je naše! Jídlo je naše! Ať žije pečené sele!
Vzhledem k tomu, že Klára nebyla v dosahu, ani na IM nebo na telefonu, nikdo nás neupozornil na jasný oxymóron v našem bojovém pokřiku.
„Můžu si dát pořádnou chlapskou porci?“ ptala se nadšeně Dáša. „No jasně, když to nebude půl krávy, tak můžeš,“ řekl s obavami v hlase Michal. Dáša se začervenala a znova požádala číšníka o jídelní lístek.
„Já bych taky chtěla trošku větší porcičku! Aspoň takovou, jakou si dává Pepe k obědu,“ přidala se hned Veronika. O tom, že by tyhle dvě okousaly i celou krávu až na kost, nikdo nepochyboval.
A pak to přinesli. Všichni úžasem oněměli, s úlevou vydechli, uznale pokývali a dali se do jídla. Špíz v Hybernii má něco do sebe.
To uznal i Michal. A svatosvatě přísahal, že už nás nikdy nenechá hladovět.
Nejenom holky se daly s chutí do jídla.
/Exkluzivní záběr z Nydrle Geographic: Samičky piranha nydrle se vrhly na kořist, která už nemá sebemenší šanci na přežití. Nezůstane ani jeden svalový vlásek, během několika vteřin ohryžou svůj úlovek na zářezy v dřevěném prkénku./
Michal je láskyplně pozoroval a šeptal: „Podívejte se na ně, jak se cpou, holky moje šikovný…nejlepší account mana-žerky!
Po vzoru antických vládců Michal zvolil strategii Panem et circenses, tedy chléb a hry. Po jídle nás čekal bowling.
Spokojeně jsme si vyvalili břicha do kožených sedaček a užívali si odpočinku.
Zbytek těch, co se vzpamatovali o něco rychleji, si šel zahrát. Kvůli tomu, že ve firemním systému nikdo nezaložil nový projekt bowling01 a nerozdělil práci, jsme byli chvíli trochu zmatení a neorganizovaní.
Šárka se sesynchronizovala s IT oddělením a souběžně (časově i prostorově) klikovaly na jedné ruce.
Antonín chvíli šermoval..nebo skicoval…samozřejmě s technikou propracovanou do nejmenšího detailu.
Ilja se chvástal, že mu stačí jen lusknout a má všechny kuželky dole. Na střední škole totiž měli dráhu zdarma, takže hráli pořád. Jako vážně, pořád. Antonín, jako kreativní ředitel, z toho neměl moc radost. Ale na druhou stranu to vysvětlovalo spoustu věcí, které mu od Iljova nástupu ležely v žaludku.
Elegancí všechny překvapila Polina. Její gymnastická průprava z dětství byla znát při každém hodu.
Po nějaké době všichni včetně Kuby pochopili základní principy a pravidla hry a rozjelo se to. iTým (IT tým) měl po velmi krátké době dost vysoké skóre. O dost vyšší než všichni ostatní. Trochu jsme je podezřívali, že to není jen tak samo sebou.
Všimněte si totiž ďábelského znamení na Rosťově ruce.
Zatímco Antonín nechápavě pozoroval, jak jeho tým paběrkuje kuželku po kuželce, programátoři neztráceli čas tlacháním a sázeli striky jeden za druhým. Milan a Mirek mohli v podstatě házet pomalu poslepu…
Na naše všetečné otázky se Mirek jen usmíval a říkal: „No tak, skript, haha, tak k tomu se nebudu vyjadřovat. Hehe, skript. A neptejte se pořád, taky by se vám mohla omylem zavirovat bodovací tabule. Hehe.“ Na to si už nikdo nedovolil říct ani popel.
Mike sice dal tři striky v řadě, ale nakonec stejně povozil kouli žlábkem a z bodů nebylo nic. To je ten rozdíl mezi člověkem a programátorem.
Byl to prostě fajn večer! Michal si ujasnil, jaké priority mají jeho zaměstnanci a následující týden dokonce vybavil kuchyň toustovačem a dvěma pytli chlebů. Jen se po nich zakouřilo. Doslova.
A my už nikdy nebudeme remcat, že máme málo jídla.
Na závěr pro vás máme ještě jeden kvíz. Kdo jej uhádne, získá pozvánku pro dva na naši narozeninovou párty, která se bude konat v květnu.
Otázka zní: Čí bříško na fotce je pravé?
Tímto blahopřejeme jeho nositelce a těšíme se na vaše odpovědi!
Posts
