Hogo Fogo Nydrle!

Sláva nazdar výletu, nezmrzli jsme už jsme tu! Ano, vrátili jsme se z hor, ještě teď máme plíce plné horského vzduchu. Kdyby nás nějaký příslušník vyzval, určitě bychom mu nějaký nadýchali. A jak jsme se měli? Báječně! 

Odjezd jsme stanovili na pátek. Dáša měla ten den od rána dobrou náladu, která jí vydržela až do odpoledne. 

Navíc Michal povolil všem schizofrenikům vzít si své přidružené osobnosti, především pokud nebudou vyžadovat další postel nebo klec navíc. Takže nás nakonec vyrazilo něco kolem 20, plus mínus 4, k tomu tři psi a dvě bedny jídla a pití. 

Jen co nám to pracovní povinnosti dovolily, vyrazili jsme a zařadili se poslušně do fronty pátečních výletníků. Někteří měli štěstí a vyhnuli se zácpě, jiní měli smůlu, protože měli čtyřkolku a mobil. Antonín je hodný chlapec, s weby to umí, ale řídit ho nikdo předtím nikdy neviděl. Teď už víme proč. Ve chvíli, kdy některá auta parkovala před restaurací v Rokytnici, část z nás ještě kroužila kolem objezdů na Černém mostě a doufala, že se Antonín nějak vyhrabe ze zamrzlého kanálu. 

Ivanka se mezitím v Rokytnici modlila, aby se stal zázrak. Nebudete tomu věřit, ale Antonín se nakonec vyhrabal. Je to světice. Amen!

Při té příležitosti nechal Peter ze svých sýpek nakrmit všechny chudé a hladové. Když jsou ty Vánoce…a všechna auta mohla konečně vyrazit směrem na severní točnu.

Nakonec to dobře dopadlo, na místo určení dorazili všichni. Nejsme přece žádné lamy a sníh nás nerozhází. Všichni bychom to k chatě vyšli s plnou horskou i bez rolby, když už ale přijela (dvakrát tam a zpátky), byla by škoda ji nevyužít. 

Rolba se na svahu nakláněla do všech směrů a v naději, že přežijeme, nás udržovala jen Ivanka, která opět přešla do stavu transcendentálního rozjímání a hlubokého poznání. Možná je vyvolala změna klimatu, možná rokytnická dršťková polívka. Jízdu jsme ale přežili všichni. 

Dorazili jsme na chatu Skácelka, kde nás provozní Boban s klidným výrazem uvítal slovy: „Kdo se neskácel na Skácelce, jakoby tu nebyl!“ Paráda! Konečně jsme vyrazili někam, kde nás po první noci nevyhodí a kam se případně budeme moct napřesrok vrátit! 

Obsadili jsme stoly, všichni jsme měli hlad. Hlavně teda Peter a Milan se těšili na nějakou pořádnou baštu. Tak co, bude jídlo? A hádejte, jak to dopadlo… 

„No jasně kluci, je to už připravený!“ Michal ZAS objednal jídlo. ZAS pro všechny. A ZAS to byla BAŠTA! Takže ještě jednou, DÍKY, Michale! 



Postupem času se do krve většiny z nás dostával vysokohorský vzduch a přestávali jsme se kontrolovat. To jsou ty chvíle, kdy se ukáže, jací všichni doopravdy jsou… 

Šárka by prý chtěla být naše agenturní moucha. Všude všechno oleze, prozkoumá a nic nenechá na pokoji, do všeho musí vidět! Kdyby tak měla těch tisíc očí… 

Ehm, Mirek se vybarvil. Upjatý lord Mirek von Kreihaunkoff si potrpí na etiketu. Neunikne ani smítečko nevhodného kódu a celý večer nás napomínal, ať se nehrbíme a nemluvíme jako lůza. 

Lenka, ta ještě do ničeho moc nevidí, ale třeba jí to brzy odroste. 

Počkejte, tohle u nás taky pracuje? 

Howee nerad chodí po povrchu, radši se pořádně zanoří a jde do hloubky. Nebo je ta hadička…to snad…Havaš!!!

Štěpán neříkal nic. Prý začne mluvit až od ledna. Těšíme se! 

Zato Dáša vyprávěla, jak si prý jako malá chtěla otevřít školu špulení, ale pak jí to vyfoukla Agáta Hanychová. To jsou osudy.

Ale pořád je na tom ještě dobře. Co má dělat třeba Zdeněk? Narodit se jako preclík… 

Každopádně Michalovi to nedalo spát. Špuloškola? To je nápad! Na ubrousek si začal vypisovat první byznys plán. 

„Michale neblbni, my kluci ze Slovenska víme, jak na to. Na holky musíš takhle hodit oko a pak to jde jedna dvě!“ 

Bez komentáře. (Ale byl to Antonín.) 

Někdy po půlnoci se začalo trsat. Teda Veronika začala. „Dyť to je přece Capoeira Mandelaaa!“ 

„Dobrá capoeira!“ 

… 

„Hmm, hodně dobrá capoeira!“  

Klára típla cigaretu o vánoční dekoraci a suše prohlásila: „Cože? Takže taneček, jo? No dobře, jak chcete…“ 

„Nyyydrlee! Ke mně,“ zaječela, až zabzučely okenice. „A dejte tam tu mojí! A fofrem!“ 

Z repráků zařval Standa Hložek a na parketu se seběhly skoro všechny holky z naší školky. A už to jelo…a nezůstalo to u té jedné.

Koukej koukej duhový sál,

koukej koukej duhový bál!

A na tom bále chybí král! (což nebyla tak úplně pravda) 

„A jedeme! Všichni!“ Do rána bylo času dost. Duhová víla nepotřebuje až tak moc spát… 



Když dozněly Zvonky štěstí, bylo jasné, že je čas jít na kutě, ještě dřív, než se ukáže Jóžin z Bažin. 

Většina už zabírala, když Dana začala hulákat po chodbách: „To jsem vážně přijela jen s tou igelitkou?! Ale kde mám spacák a psí žrádlo?!“ „Kristova noho, Dano, jsou tam peřiny a najíme se v restauraci, běž už spát,“ ozvalo se z jednoho pokoje…že jsme ji neposlali autobusem někam do Letňan, fakt. 

Ráno jsme se probudili do krásného dne a s elánem jsme vyběhli do zasněžených kopců! Zima, ziminka! 

Trochu jsme to ale podcenili. Tohle nikdo nečekal. Ach, ten městský romantismus. 

Následovala jasná volba: chata, chatička! Tady nám bude dobře, na tom jsme se shodli všichni a vytáhli jsme gril. A guláš. A pivo. A tak, vždyť to znáte. Hurááá! Zábavy kolem chaty stejně bylo dost. 

Třeba Kejk se věnoval vysokohorské romantice a vydlabal pro Kláru sněhové srdíčko. Kdo umí, ten umí! 

 

Michal šel trénovat skoky do vody, po Vánocích jede k moři.

Jiní byli rádi, že se udrží při životě. Milan má prý zimu rád. 

Ale asi trochu míň než Tondis, který zvládne na sněžném prkně kromě jízdy i různé skočky, otočky, prostě všechno! 

Antonína ze zimní idylky vyrušila jenom divná postava ležící v závěji. „Hele? Co se to tam plazí v tom sněhu? To je zase Michal? Tak ho někdo zavolejte, ať nám nepřimrzne k vleku.“

Michal se zase zapomněl. Od té doby, co jsme koupili nový fotoaparát, myslí si, že je elitní špion nebo spíš agenturní paparazzi. Pořád se někde schovává a potají nás fotí. Potutelně se u toho směje a vyhrožuje, že ty fotky zveřejní, jestli nebudeme pracovat přesčasy. Vážně, občas máme pocit, že se zbláznil. 

„Michale, my tě vidíme a máš nandanou krytku! Nech toho a pojď si radši dát svařák,“ zařval na něj Milan. 

Na svařák se Michal chytil a začal se k nám přibližovat. Pomalu, opatrně a nedůvěřivě.

„Tak tady ho máš, já jen ochutnám, jaký to je, nemusíš se bát, nejsou v tom žádný prášky na spaní, tak jako minule,“ říkal Milan, když mu podával hrníček s vínem. 

Michal pomlaskával a pochvaloval si výtečný svařák. My všichni jsme se zase těšili, že ho to přejde a hlavně, že brzy usne a bude klid. 

A taky že jo, Michal přišel k sobě a zase jsme byli všichni kamarádi. 

Verča potom vyprávěla, že si nečistila zuby od neděle, prý jí tak neomrzají dásně, když je zima. Ale co, Dáša ji má ráda i tak, především v létě. 

To už bylo na Zdeňka trochu moc, fistulí zaječel, že na to s*** a že jede domu, sbalil si kufry a svahem odešel do Rokytnice. No co, zítra ho najdeme spát na parkovišti před autem, třeba do té doby trochu vychladne. Jinak se odsud stejně nedostane. 

To už byl čas jít spát. Antonín spolkl slunce, že prý nám ho vrátí ráno (jestli o něj teda někdo bude stát) a šli jsme dovnitř.

Volně jsme navázali na předchozí večer. Průcha si přátelsky povídal s Bárou. Je u nás nová, tak ji Pepa zasvěcoval do všech triků, firemních postupů a tak. 

Bára se učí rychle! 

Upřímně, ten večer jsme toho moc nevydrželi a šli jsme spát ještě před půlnocí. Jen Klára zase ponocovala, prý, koukejte, se mnou si píseň broukejte…no, tak dobrou noc Kláro! 

Druhý den jsme se sbalili, najedli, napili a odjeli. To byl víkend, těžko popsat těch přibližně tisíc hodin, které jsme tam společně strávili. Prostě hory! 

Každopádně provozní Boban měl pravdu. Kdo se neskácel na Skácelce, jakoby tam nebyl. Půlka si to odbyla v pátek večer a druhá až následující týden. Už v neděli víc něž polovina z nás věděla, že v pondělí nedorazí do práce a následující týden jsme se skáceli postupně všichni. To byl zase výlet. Kdybyste měli pocit, že nám snad jeblo, tak máte pravdu. Ale trocha zdravého šílenství je nejlepší prevence proti předvánočnímu stresu.

A příště? To zas bude léto! Verča si bude čistit zuby a my možná pojedeme na vodu. Tak už aby to bylo!

Hledáme (mladého a talentovaného) Digital Graphic Designera!

Jako nedílná součást našeho kreativním týmu budeš mít možnost ukázat své dovednosti na zajímavých a komplexních projektech pro významné klienty.

Požadavky:

• smysl pro detail a kompozici
• neotřelé kreativní myšlenky
• rutinní znalost práce s Photoshopem a Illustratorem
• přehled o současných trendech ve webdesignu a digitálních technologiích
• znalosti tradičních technik animace a ilustrace výhodou

Pokud máš zájem, pošli nám své portfólio na jan.kolar@nydrle.net.

Pracujeme Furt!

I přes všechny webové nástrahy se nám toho v agentuře letos urodilo opravdu dost. S pixelem v oku vzpomínáme na různé události, klienty a projekty, rozkrajujeme stohy faktur s nadějí, že najdeme nějakou zaplacenou, a z půlnočních emailů se snažíme uhodnout, co nás čeká v následujícím roce. Ať je to co je to, těšíme se!

V úzkém agenturním kruhu si připomínáme velké projekty, jako byly třeba komunitní web www.zivotnapadum.cz pro GE Money Bank, redesign webu a image kampaň Jdu svou cestou pro Český rozhlas nebo kampaň Za každou cenu pro českou pobočku Amnesty International. Nemůžeme opomenout ani různé další a delší projekty, které (snad) i vám představíme už brzy.

Doufáme, že i vy budete dál dělat to, co vás baví.

Přejeme vám vše nejlepší do nového roku 2011!

Jsou věci, které byste si prostě neměli nechávat jen pro sebe

Lidé se dělí o různé věci. Někteří míří vysoko a rozdávají to nejlepší ze sebe, jiní to berou prakticky a ochotně se s vámi podělí třeba o svačinu. A jak jste na tom vy? Když vyndáte balíček šťavnatých ovocných žvýkaček, zeptáte se: „Dá si někdo?“ A když se vám stane trapas, který vás poznamená do konce života, podělíte se o něj?

Princip kampaně Too good not to share pro jihoafrickou značku žvýkaček Beechies funguje podobně jako oblíbená sekce Trapasy, kterou najdete v každém dívčím časopise. Trochu té nesnesitelnosti bytí ostatních je balzámem na duši pro většinu z nás. Navíc, kromě standardních provarů jsou přece i příběhy, které si jejich aktéři prostě nemohou nechat pro sebe. 

Motto kampaně hlásá, že žvýkačky Beechies jsou tak dobré, že se o ně prostě musíte podělit. Stejně jako o všechny dechberoucí příhody ze života. Na stránkách http://www.beechies.co.za si můžete přečíst přibližně na dvě stovky historek různých uživatelů a samozřejmě přidat i tu svou. Hlasováním se rozhodne, čí příspěvek si zaslouží vyhrát automobil. Ten by se zřejmě hodil i hlavnímu hrdinovi jednoho z videí na podporu kampaně. Je jasné, že vkládané příběhy jsou trochu jiného kalibru a sekci TOP 10 berte s rezervou, v příspěvcích se totiž dočtete o méně vybroušených, ale o to vtipnějších kouscích.

Jít s kůží na trh i s těmi nejintimnějšími tématy je populární a funguje, nejen díky internetové anonymitě. To může potvrdit třeba i dlouhotrvající projekt Post Secret. Současní uživatelé jsou často pohodlní a každé kliknutí navíc je pro ně extrémně vysilující. Pokud jim ale poskytnete prostor pro ně samotné a jejich svět, rádi se pochlubí. Především

A co vy, máte něco, o co byste se chtěli podělit? 

Radotínské drama: unesli Danu!

Rozhodli jsme se, že se s vámi podělíme o dramatické momenty, které se zcela nečekaně odehrály minulý pátek. Všechno začalo už navečer. Po pracovním týdnu jsme byli jako bez duše, vyčerpaní a na pokraji šílenství. Shodli jsme se, že někam společně vyrazíme.

Tak kam pojedeme? Milan se hned ujal organizace. Vyrazili jsme do Radotína. Tam prý pořádá pražská undergroundová smetánka ilegální závody na motokárách. Jasná volba!

Dana hned slibovala, že nás všechny sveze až tam, že ví, kde to je.

Jenomže si z nás zase dělala srandu. V tu chvíli ještě ale nikdo nevěděl, čeho bude tahle pomatená grafička večer schopná a co všechno způsobí. Jinak bychom ji nechali doma nebo poslali autobusem někam do Letňan.

Když jsme dorazili k závodnímu okruhu, došlo nám, kam jsme se dostali. Nikdo s šálkou podobné té od Louie Vuittona (na obrázku nahoře), snobským sestřihem (uprostřed) nebo v převleku za kovboje (dole) nemá v Radotíně co pohledávat. Tam totiž chodí jen drsní kluci, co mají motorový olej až za ušima.

Sedli jsme si ke stolu doprostřed místního lokálu a objednali si. Někteří si dali espreso, jiní cappuccino nebo horkou čokoládu. Howee nám hned začal radit, že se máme tvářit přirozeně a hlavně si dát pivo, stejně jako všichni místňáci. No, jestli jsme do hostince u cesty uprostřed Radotína zapadli, to nevíme, ale bavili jsme se báječně.

Michal objednal jídlo, tak jsme se těšili, že se po týdnech plných hospodských blafů v kdejaké Knajpě konečně pořádně najíme.

Jak se říká, darovanému koni na zuby nekoukej. Díky, Michale!

Zdeněk mezi doušky opojného radotínského piva vyprávěl nekonečně dlouhé historky ze života. 

Dana už to nemohla vydržet a začala se rozhlížet, jak se zabavit. Neposedné mládí, snadno propadne nástrahám života, hlavně v pátek.

A pak to přišlo. Najednou se objevil frajírek, kterého nikdo moc neznal. Představil se jako František a Daně hned nabídl, že ji sveze, kam prý bude chtít. Třeba jen tak, kolem dokola. Dana, nezkušená, naivní a znuděná, souhlasila.

Nasoukala se k němu do káry, František přišlápnul plyn, zasmrděla guma…

…a byli fuč.

„Co to sakra…kluci, to nemůžeme jen tak nechat! Dyť nám ukrad´ Danu!“ Tým Nydrle Digital, to nejsou žádní usmrkanci, ale muži (a ženy) činu! V minutě se vytvořil záchranný tým a pro případ nouze i jeden tým záložní. Nikdo z nás si nepřipouštěl, že bychom Danu mohli ztratit.

Howee se chvílemi skoro přestával ovládat. Ještě, že měl helmu, mohl se zranit. Křičel, že tomu frajírkovi napíše pěkně ostrý e-mail, jen co přijde v pondělí do práce. Tohle ať si nezvyká.

Michal ho musel krotit, podle něj je třeba zachovat chladnou hlavu a jít na věc strategicky, stejně jako v kampani. Znát své cíle, konkurenci, terén…potom to jde raz dva. Mimo to si od únosce vzal mezi řečí vizitku a přidal si ho na LinkedInu, prostě ví, kde ho najde.

Seřadili jsme se do formace s Pepou na špici. Pepa totiž toho lumpa prý snadno předjede, skočí do jeho káry, sejme ho levým hákem, pravým hákem a pak, s Danou obvázanou kolem pasu, skočí saltem zpátky k sobě do auta. To jsme všichni chtěli vidět naživo, takže jsme se řadili hned za něj.

Michal a Howee, ti když se rozzlobí, tak jsou zlí, a tentokrát chtěli vidět téct něčí olej. Tůrovali plyn nedočkavostí a předháněli se v tom, kdo asi bude rychlejší.

Jediná Ivanka to všechno brala s klidem: „No co, objede s ní jedno kolo a zase přijedou sem do zatáčky, říkám vám, počkejte si, za chvíli tu budou.“ A taky že jo.

Vyrazili jsme za nimi jako dravé šelmy. Stíny se míhaly po okrajích silnic. František už v ten moment musel vědět, že nemá žádnou šanci. Bojoval ale statečně až do konce.

Souboj trval asi dvě hodiny. Především Milan jel jako vítr a nekompromisně předjížděl jednoho jezdce za druhým.  

Michal jel samozřejmě taky jako vítr a dokonce i jezdci se nechávali předjíždět jeden za druhým.

Jen Rosťa se kvůli ničemu nestresoval, jel si svoje a na ostatní se ohlížel pouze výjimečně. Kdyby mu ukradli z týmu kodéra, jel by jinak, ale to nechme být.

Nebudeme to protahovat. Nakonec to nebyl Pepa, kdo zachránil Danu, ale Mirek. Vítězně ji dovedl zpátky a mumlal něco o donáškách snídaně minimálně do Vánoc. Dana se tvářila neutrálně a dělala, že nic neslyší. Nevděčnice. Zato Lenka měla radost, protože sice dojela ve všech kolech úplně poslední, ale přežila. A to se počítá.

„Jel jsem jak ďábel,“ chlubil se potom Michal. Ostatní jen přikyvovali a říkali si, že příště se tak lehce předjet nenechají. Ale to se všechno ukáže až na našem zimním teambuildingu na horách. 

Asi ale chápete, že po této události jsme si řekli, že Radotína bylo dost a vrátili jsme se zpátky do Prahy. Našli jsme si teplá místečka v baru Blue Light, kde jsme se - někteří až do rána - oddávali alkoholu, tabáku a hlubokým filozofickým debatám. A samozřejmě jsme hlídali Danu, aby zas něco nevyvedla. Tak skončil náš páteční večer plný napětí a dobrodružství, dopadlo to dobře a stálo to za to…

Abychom nezapomněli, Milanovi přišel v pondělí zlatý věnec, protože radotínští ocenili, jak rychle a statečně jel, a hned ho chtěli za starostu. Milan to s díky odmítl, přeci jen ho práce v Nydrle Digital baví, naplňuje a neměnil by ani za zlaté tele z Radotína. Jen teď chce, abychom ho oslovovali Schumi a věnec sundavá jenom, pokud potřebuje projít dveřmi na balkón. Nebudeme mu to kazit, svou práci přece jen dělá dobře a s láskou.

A co se stane příště? Za dva týdny jede Nydrle Digital na hory. Nechceme předbíhat, ale zkuste uhodnout, kdo je adept na zlomenou lyži a kdo dostane sněhovou koulí?

Tak se přiznejte, kdo z vás otevřel Zlatý trezor?

Skoro to vypadá, že Českou republiku minulý měsíc zachvátily útoky vykradačů bezpečnostních schránek. Je to báječná zpráva, zaznamenali jsme krásných 340 000 pokusů o otevření trezoru ze všech možných koutů internetu. Ale nemusíte se strachovat, nikdo nepřekročil zákon ani o jediný pixel.

K otevření trezoru nebylo třeba znát praktiky zkušených kasařů. Stačilo tipnout správný moment, kdy se dvířka sejfu pootevřou každému, kdo vloží své základní osobní údaje a zkusí zámek. Všichni uživatelé měli stejnou šanci, ale jen někteří tu správnou míru štěstí. Pouze 100 z nich totiž trefilo ten správný okamžik a sejf jim vydal jeden ze svých pokladů: iPhone čtvrté generace. To není špatný úlovek!

Soutěž Zlatý trezor pořádaly Zlaté Stránky.cz, které tak chtěly představit nové rozhraní pro listování jejich katalogem v mobilu. Projekt jsme realizovali společně s agenturou Hullabaloo, která dodala nápad a grafický styl. Náš podíl je především v samotném provedení. Spolupráce se vydařila, co myslíte?

Koho hledáme do našeho týmu?

Rozšiřujeme naše řady. Chcete být součástí týmu Nydrle Digital? Pokud ano, tak čtěte pozorně, možná právě vy jste přesně to, co hledáme. V současnosti se rozhlížíme po někom, kdo by zastal tyto pozice: 

Asistentka / Recepční na HPP 

Požadujeme SŠ vzdělání, znalost MS Office a AJ slovem i písmem. Hledáme někoho s aktivním přístupem, spolehlivého, s dobrými komunikačními schopnostmi a zájmem učit se. Náplní práce je obstarávání každodenních organizačních a administrativních úkolů v agentuře. 

Nabízíme možnost osobního rozvoje a práci v mladém, příjemném kolektivu. 

Zajímá vás víc? Chcete nám poslat svůj životopis? V tom případě kontaktujte Ivanu Kadlčákovou, ivana@nydrle.net. Těšíme se! 

Flash Animátor / Motion Designer na HPP 

Požadujeme výbornou znalost Adobe Flash, především animací. Očekáváme také základní znalost Adobe Photoshop a Illustrator. Zkušenosti s Action Scriptem (2 & 3) a After Effects jsou velkou výhodou.
Hlavní náplní práce je tvorba flashových bannerů, webových animací, příležitostně i postprodukce, stříhání videí nebo grafické práce.
Jsme zkušený a přátelský kolektiv. Nabízíme možnost rozvíjet osobní potenciál v renomované agentuře a učit se na zajímavých projektech pro přední české i zahraniční klienty. 

Na vaše životopisy vám s radostí odpoví Ondřej Hanel, ondrej@nydrle.net. Nezapomeňte přiložit i ukázky svých prací, bez nich jsou vaše životopisy jako kšiltovka bez kšiltu, pero bez inkoustu, jako zmrzlina bez kornoutku, prostě zbytečné.

Já a moje cesta s Českým rozhlasem

Dobrý den, vážení čtenáři,

jmenuji se František Novota a je mi velkou ctí, že vám všem mohu představit svou cestu, kterou jsem si našel na vlnách Českého rozhlasu. Požádali mě o to, protože v rozhlase chystali s agenturou Nydrle.Digital novou kampaň a chtěli, abych vám ji nějak přiblížil. Nejdřív vám tedy krátce představím sebe a vlastně všechny, kteří na projektu spolupracují a pak vám řeknu i něco o samotné kampani.

Ti, kteří mě znají, ví, že jsem člověk, který potřebuje být neustále v obraze. Informace, kvalitní názory a analýzy, to je to, co mě zajímá. Proto je pro mě Český rozhlas jasnou volbou, informační servis podobné kvality a rozsahu nikde jinde nenajdu. Nejen proto je pro mě velká čest se podílet na této kampani. Myslím, že ostatní to vnímají podobně. Pracuji společně s milou paní, Květou Malířovou, ta je zase velká milovnice kultury. Na Českém rozhlase oceňuje především kvalitu pořadů, které se zaměřují na kulturu. Díky kampani jsem se také seznámil s manželským párem, Jitkou a Milanem Zkoumalovými. Mají malou dceru Markétku, která je ve věku, kdy se pořád na něco ptá. Chce vědět, jak funguje celý svět a hlavně proč! Zvídavost zdědila po rodičích, každý den chtějí poznávat něco nového. A samozřejmě nemohu zapomenout na Martina Notku. Martin je ještě študák, ale už ví, co od života chce. Na hudbě stojí celý jeho svět a na vlnách Českého rozhlasu si našel svůj vlastní rytmus. Ten, jak se jednou zakousne, už nepustí. Všichni máme k programu Českého rozhlasu svůj osobitý přístup a jsme rádi, že se jako nezávislé médium zabývá i méně populárními tématy. Máme tak totiž možnost opravdové volby.

Rád bych vás proto všechny pozval na stránky Jdusvoucestou.cz, kde si sami pomocí konfigurátoru můžete vyjasnit, jakým směrem vede vaše cesta a jaké pořady vám na ní mohou dělat příjemnou společnost. Já už jsem si ty své vybral a jsem opravdu spokojen. Na stránce se také můžete podívat na různá videa. Některé jsou o mně, jiné o Květě nebo Martinovi a manželech Zkoumalových. Najdete zde také poutavé rozhovory s moderátory Českého rozhlasu a mnoho dalšího. Mohla by vás vlastně zajímat i facebooková stránka, na které se můžete dozvědět víc o samotném průběhu kampaně, například o roadshow po vybraných vysokých školách. Myslím si, že se celý projekt povedl, tak se nebojte a přidejte na jeho stránky i tu svou cestu. Třeba se bude líbit i dalším lidem a vyhrajete jeden z pěti iPadů. Bohužel, všechny pořady a aktivity Českého rozhlasu se tam nevešly, takže abyste měli opravdu jistotu, že o nic nepřijdete, podívejte se i na jejich stránky. Jen tak na okraj, mají zbrusu nový design a strukturu, takže se vám na nich bude lépe hledat vše, co potřebujete.

S pozdravem a přáním hezkého dne,

František Novota

Řekl někdo něco o redesignu webu Českého rozhlasu?

Tak a je to venku. Český rozhlas má nový design. Pracovali jsme na tom společně s rozhlasem už nějaký ten pátek. Tento redesign totiž vyžadoval zásadní změny i ve struktuře a obsahu webu, nemluvě o jeho vizuálním stylu. Český rozhlas tvoří několik tematicky různých stanic. Naším cílem bylo vytvořit jednotný vizuální styl a strukturu členění všech webů a stanic, které spadají pod hlavičku Českého rozhlasu. To bylo podle Alexandra Píchy, ředitele divize Český rozhlas Internet, jedním z nejnáročnějších kroků. Původní design si zachovaly pouze lokální stanice, na které podle vedení rozhlasu snad dojde někdy později.

Nová struktura i design mají především celkově zpřehlednit stránky a zjednodušit hledání. Pro uživatele by mělo být snazší se orientovat v programu, archivu, podcastech, a vlastně i jakýchkoli dalších sekcích, od článků po zpravodajské příspěvky. Výrazně se také zjednodušil přístup do iRádia, tak aby uživatelé mohli kdykoliv snadno naladit všechny dostupné stanice on-line. Usnadnilo se i tematické hledání. Od teď totiž můžete najít všechny pořady také v rámci tematického členění do 12 kategorií, které v podstatě tvoří samostatné stránky a sdružují vše k jednomu tématu pod jednu webovou střechu.

Stručně to shrneme a při té příležitosti se i trochu pochválíme. Podařilo se nám vylepšit strukturu stránek, sjednotit vizuální styl celého webu a zároveň zachovat osobité zaměření jednotlivých stanic. Dost už bylo slov, změny ve vizuální komunikaci Českého rozhlasu na internetu si stejně nejlépe prohlédnete na vlastní oči. Tak do toho!

Víte, kde se opravdu dobře vaří?

Když Německá nadace pro vegetariánství otvírala berlínskou restauraci Flimé, dokázala si během jednoho týdne a za pouhých 5000 EUR vytvořit solidní celosvětové promo, které by se pouze v částce za mediální čas rovnalo sumě 5 000 000 EUR. Během několika hodin se zprávy o této novince rozšířily po celém světě, do televize, tisku a samozřejmě zhusta na sociální sítě. V 60 zemích z celého světa se napsalo o této restauraci na 700 článků a na stránkách Flimé restaurante bylo po pouhých pěti dnech 120 000 návštěv. Jak se jim tento geniální počin povedl?

Kdybychom to měli shrnout jednou větou, zástupci nadace se nebáli popustit uzdu lidské fantazii a trochu šokovat masožravou veřejnost. To určitě ocenila jejich agentura a dokázala toho i náležitě využít.

Celý koncept stál na této myšlence: Každý kousek masa se částečně sestává z lidského života. Milióny lidí totiž ročně umírají na problémy, které jsou spojené s konzumací masa. Navíc my, lidé, máme přece dost společného se zvířaty, jsou nám velmi blízká. Jinými slovy, na talíři jsme si se zvířaty rovni. Podobné názory v agentuře úplně nesdílíme, ale oceňujeme tento netradiční přístup. Pro potřeby kampaně se proto v této restauraci vytvořila zajímavá nabídka jídel, která odkazovala k tradicím jihoamerického kmene Wari. 

Wariové totiž praktikují jistou formu kanibalismu. Místo pojídání svých nepřátel si rádi smlsnou na svých zemřelých členech. Po smrti některého z příslušníků kmene nechají jeho tělo tři dny uležet a pak má nejbližší rodina právo prvního sousta. Nejde ani tak o přebírání životní síly, ale o vyjádření respektu a smutku. Ve Flimé přece jde o to se pořádně, samozřejmě s úctou a vděkem, najíst. Restaurace proto aktivně sháněla dárce masa a také nějakého volnomyšlenkářského chirurga. Našlo se přes 60 potenciálních dobrovolníků a restaurace byla na první den beznadějně zarezervovaná. 

Zdroj: Wikipedia.org

Týden před avizovanou otvíračkou nicméně uspořádala tato vegetariánská společnost tiskovou konferenci, na které její zástupci uvedli vše na pravou míru a vysvětlili, proč je propagace kanibalismu pro jejich restauraci tak trefná. A slavnostně restauraci otevřeli. Tím zřejmě uklidnili i dost nervózní křesťanskou komunitu, která proti pojídání dětí božích v médiích dost ostře vystupovala. 

Celý týden se svět přetahoval o to, jestli je to jen další hoax, nepodařený žert, umně zvládnuté PR nebo snad realita. Nevíme, jestli většina hostů zrušila svou předchozí rezervaci, ale víme, že si celá nadace udělala solidní reklamu po celém světě a přiblížila své myšlenky a hodnoty miliónům lidí. A to všechno skoro zadarmo. Stálo je to vlastně jen trochu té odvahy a odhodlanosti. Myslíte, že bychom to, s laskavým svolením klienta, zvládli i u nás? 

Via: Digitalbuzzblog,